KAREL HÖGER v NdB

Karel Höger
Karel Höger

Karel Höger se narodil 17. června 1909 v Brně - Králově Poli. Byl třináctým dítětem Františka a Marie Högerových a ke svým rodičům, zejména k mamince (tatínek zemřel, když bylo Karlovi 14) měl celý život láskyplný a uctivý vztah. Léta dětství a dospívání prožil v Králově Poli; zde vychodil obecnou i měšťanskou školu, se sourozenci hrál domácí loutkové divadlo, vstoupil do ochotnického souboru a rozhodl se, že vyslyší maminčino přání a nestane se hercem. Vystudoval Státní český ústav učitelský v Brně a v letech 1928 - 1930 učil postupně v Lomnici u Tišnova, Strhařích, Deblíně a v Židenicích. 
V letech 1929 - 1932 však absolvoval také brněnskou konzervatoř, a protože po návratu z vojenské služby nenašel učitelské místo, přijal nabídku Rudolfa Waltra a nastoupil do činoherního souboru Národního, tehdy Zemského divadla v Brně. 

Vrcholné období Högerovy umělecké činnosti nastalo po roce 1940, kdy se stal členem pražského Národního divadla a začal výrazněji spolupracovat s filmem, později s televizí a nahrávacími studii. Desítky divadelních, filmových a televizních rolí, stejně jako hodiny komentářů a vyprávění dodnes nejsou zapomenuty. Jeho prostý, civilní, nepatetický projev, schopnost nacházet vnitřní konflikt postav, odhalovat a zprostředkovávat jejich lidské sdělení vynikly v inscenacích Léto (Jan Skalník, ND 1943), Gygův prsten (Gyges, ND 1943), Cyrano z Bergeracu (Cyrano, ND 1949), Smrt obchodního cestujícího (Willy Loman, ND 1959), Srpnová neděle (Alfréd Morák, ND 1958), Křišťálová noc (Josef Struna, ND 1961), ve filmech Turbina (Arnošt Zouplna, 1941), Krakatit (Prokop, 1948), Mikoláš Aleš (titulní role, 1948), Z mého života (Bedřich Smetana, 1955), Občan Brych (JUDr. František Brych, 1958), Noc na Karlštejně (Arnošt z Pardubic, 1973) a v televizních inscenacích Pan Jordán a Habada (Jordán, 1968), Romeo a Julie na konci listopadu (Karel Pluhař, 1971) či Lístek do památníku (Ing. František Kalina, 1975). K typickým znakům jeho herectví patřil cit pro slovo, jeho rytmus a melodii a měkkost dikce, která osobitě čerpala z brněnské intonace. Byl skvělým vypravěčem, již od brněnské éry spolupracoval s rozhlasem, účinkoval v řadě rozhlasových her pro dospělé posluchače i pro děti, jeho hlas doprovázel kreslené pohádky a byl zaznamenán na řadě gramofonových nahrávek (např. pohádky O pejskovi a kočičce, O loupežníku Rumcajsovi, O kocouru Mikešovi). V letech 1945 - 1971 vyučoval na pražské konzervatoři, DAMU a FAMU, krátce vedl také kurz herectví na brněnské JAMU. Zemřel 4. května 1977 v Praze.

Léta brněnská mi byla léty tovaryšskými, kdy se člověk někdy až zalekl, na jakou vojnu se to dal, co ho ještě čeká, kolik vítězství a kolik proher, kolik radostí, kolik smutků a žalů. [...] Jednou z mých prvních rolí byl Minard v Balzacově Mercadetovi. Z české dramatiky to byl student Javorník ve stařičké Štěpánkově veselohře Čech a Němec, v Tylových hrách mlynářský krajánek Jeník z Fidlovačky a Švanda dudák, ve Stroupežnického Našich furiantech vesnický synek Václav i učitel, Radúz ze slavné básnické pohádky Zeyerovy, a zase učitelský mládenec v Jiráskově Lucerně, student Antonín ve Směrech života F. X. Svobody a řada dalších. Dramaturgie brněnského divadla se ovšem neopírala v domácím repertoáru jen o vyzkoušené klasiky, ale uváděla i autory mladší a hry současné, jejichž problematika i jazyk nám hercům byly bližší. A tak jsem si zahrál ve Šrámkově Létu Jana Skalníka, v Dykově alegorii Ondřej a drak Kamaráda, zlodějíčka v Langerově veselohře Obrácení Ferdyše Pištory, ve Vančurově Alchymistovi a v Mahenově dramatu Rodina 1933, Vocela v Tetauerově Veřejném nepříteli a ovšem v hrách Čapkových: v Loupežníkovi Učitele (na titulní roli jsem si počkal do roku 1954), v alegorii Ze života hmyzu Felixe a v Matce nejmladšího z jejích synů Toniho; v roce 1945 jsem na Národním divadle byl Ondřejem. Různorodé a tím pro mladého herce přitažlivé a pro jeho umělecký růst užitečné byly i role ze světového repertoáru: Kleant z Molièrova Zdravého nemocného, Kosma z Calderónovy básnivé férie Dáma skřítek, mladý vévoda Zákupský z Rostandova veršovaného dramatu Orlík - Cyrano jej dlouho na našich jevištích tak trochu utlačoval -, Zbyško z Morálky paní Dulské slavné polské dramatičky Gabriely Zapolské (po osmnácti letech jsem si tuto roli zopakoval v Národním divadle), výrostek Arkadij v Götzově dramatizaci Dostojevského Výrostka a Jan Pinneberg v další dramatizaci, tentokráte podle tehdy hojně čteného Falladova románu Občánku, a co teď?, Glumov v Ostrovského klasické komedii I chytrák se spálí a Petr v O´Neillově moderní tragédii Smutek sluší Elektře.

Těch úloh byla spousta - však divadla uváděla mnohem víc premiér než nyní - a nevím, kterou dřív vyvolat jménem. Musel bych seškrábat lišejník let - a to trochu bolí -, kdybych se chtěl dostat třeba k pagnolovskému Césariotovi nebo k Shakespearovu Grumiovi.

Práce v brněnském divadle po boku velkých herců byla krásná, ale bylo tu i toužení po charakterních rolích, které pomalu přicházely, aby se mi nakonec staly hereckým osudem, po rolích s určitým intelektuálním nábojem. Chtělo se mi putovat do hlubin postav, chtělo se mi tam cosi nalézat, byť třeba jen zmatek, kterého má zapotřebí a kterého je plné nitro mladého herce.

Brněnské divadlo mělo v sobě hodně rodinného - v tom smyslu, jak jsme se měli navzájem rádi a jak jsme společně všichni ctili divadlo. Mrzelo mne, že už jsou prázdniny, a těšilo mě, že jsem na ně dostal všechny úlohy pro příští sezónu a že jsem se jim mohl učit. Z prázdnin jsem utíkával o dva týdny dřív a netrpělivě čekal na začátek sezóny.

[...] byl bych nevděčníkem, kdybych na ty časy nevzpomínal s láskou a vděčností. Odnesl jsem si odtamtud mnoho nezanedbatelných darů, v první řadě lásku k divadlu a kult rodné mateřštiny, kterou, jak se nám říká, jsme my z Moravy chránili jako oko v hlavě. [...] Bylo to bohaté věno. A pak jsme si nesli do Prahy vážnou odpovědnost k divadelní roli. Myslím, že se nemýlím, přičtu-li to na vrub profesoru Waltrovi. U něho jsme se setkali se skutečným divadlem, které se nám, podobně jako jemu, stalo oním krásným prokletím. Ukazoval nám cestu do role, její často zdánlivou tvarovou a psychologickou prostotu a varoval nás před jejím podceňováním. Učil nás chodit s rolí jako s útěžkem, trpět i radovat se s ní, nehrát ji stále v premiérovém tvaru, ale těšit se z možnosti reprízových korektur, prostě prožívat ji od reprízy k repríze. [...] Vzpomínat na Brno je pro mne vzpomínat na mládí fyzické i herecké - a na to se nikdy nevzpomíná bez lítosti. Je to i vzpomínání na léta omylů a pozvolného hledání sebe sama.

Vedle herecké činnosti se Karel Höger v Brně věnoval také práci v rozhlasu a od roku 1939 vedl dětská představení Zemského divadla. V přátelské a tvůrčí atmosféře brněnského rozhlasového studia vznikly desítky vynikajících inscenací, připomeňme alespoň Pohádku máje a Stříbrný vítr, v nichž Höger hrál Ríšu a Jana Ratkina. O čtvrtstoletí později zde v režii Olgy Zezulové natočil Těsnohlídkovy Příhody lišky Bystroušky - nahrávka je dostupná v Radiotéce Českého rozhlasu).


.

Hostování Karla Högera v brněnském divadle 

Od 50. let se Karel Höger do Brna příležitostně vracel - jako host účinkoval v roli primáře Habury v Karvašově Pacientu stotřináct (role Otakara Dadáka, premiéra 1956), v roce 1976 byl vypravěčem ve scénické verzi Příhod lišky Bystroušky Rudolfa Těsnohlídka a na podzim téhož roku G. B. Shawem v komedii Jeroma Kiltyho Drahý lhář.

Říká se, že člověk, který má jako koníčka vlastní práci, si nikdy neodpočine. Nejsem o tom přesvědčen. Pro mne je práce, ať jsem s jejím výsledkem spokojen nebo nespokojen, spíš bujným ořem. Snad nade mnou leckdo mávne rukou, snad se mohu zdát divný - ale nedovedu jinak. Rád čtu, poslouchám dobrou hudbu, jezdím do ciziny, jenže nic z toho nemá v sobě onu posedlost, které je ke koníčkovství zapotřebí. Nerad bych, aby mi bylo špatně rozuměno, ale je pravda, řeknu-li, že mým jediným koníčkem je má práce. Herectví je povolání pro celý život - a ostatní by mne obíralo o čas a připravovalo o to, co mám nejraději a čemu jsem zasvětil celý svůj život.

Vzpomínky | Karel Höger - Brno mého dětství


- HÖGER, Karel: Z hercova zápisníku. Praha 1983.

Připravil archiv NdB | obrazové dokumenty jsou chráněny autorským zákonem | e-výstava je přístupná od 27. 5. do 30. 8. 2019.











.